|
Víkend
14. březen 2013 v 22.16 | rubrika: Směska
Tak se den se dnem sešel a je tu konec týdne. Konec týdne plného trpkého rozhořčení.
Rozhořčení z toho, jak musím poslouchat narážky na svůj životní styl nebo z hádek se sestřenkou. Bože, je to tak unavující. Nesnáším hádky. Vysávají z člověka život, šťávu. Znáte to, viďte? Proč se vlastně lidé hádají? Jedna z možných teorií je ta, že k sobě akorát neumí být upřímní. Nejsou k sobě přímí, nesdělí si rovnou, že mají s něčím problém. Čekají až se situace vyhrozí a pak BUM! Hádka jako hrom, lítají talíře, sprostá slova, sousedi buší na dveře a řvou: "ztište se!" Trošku scénka z italského filmu, což? Jo, většinou to až tak HC není, ale taky se stává x) Každopádně vím, že pro mě hádání se zábavou není. Ačkoli jak kdy x) někdy je to opravdu vtipné. Obzvlášť tehdy, kdy mám pravdu.
Dnes je to krátké. Jen se koukněte na odkaz níže a podepiště petici nebo pošlete mail na určená místa, děkuji. Podpoříte dobrou věc! A něco na uklidnění x) www.youtube.com/w/... |
přečteno: 36x | komentáře (2)
|
|
Jaký si to uděláš..
13. březen 2013 v 00.14 | rubrika: Směska
Pamatuju si, kdy jsem všem říkala, ať mě nechaj bejt, že si o všem rozhodnu sama. Nechali mě. Nechali mě, abych si to posrala podle sebe. Ano. Věděla jsem, že bude fuška nést následky všech mých rozhodnutí, ale že to bude chvílemi až takhle děsný?! To jste mi měli říct dřív. Stejně by to nic nezměnilo x) Jsem ráda za to, co jsem si naložila na svá bedra, ať už jsou to moje dvě čtyřnohé děti, dluhy nebo sny. Jasně, že občas upadám do deprese. Kdo by neupadal, když je na to sám? Když se bojí někomu svěřit s celou pravdou a tak si ji pořád nosí s sebou a na svět okolo se tváří jako že je všechno fajn? Tak to je, bohužel. Nicméně, jak jsem se jednou naučila, je potřeba čerpat sílu a radost z maličkostí. Z takových maličkostí jako třeba když se Elis večer přijde pomazlit nebo když zjistíte, že s vámi strávila celou noc (jo, je to divný, když se zabývám kočkou a ne nějakým dvounohým kočičákem x)). A co teprve, když s vámi Vady vkročí do potoka. To byla, mimochodem, bombastická chvíle. Pokusím se to vysvětlit... Vždy, když jdeme na vyjížďku, musíme jít lesem, kterým protéká menší potůček. To by nebyl až takový problém, kdyby ta čtyřnohá obludka pode mnou neměla problém s jeho překonáním. Poprvé, když jsme šli, ho skočil, ale takovým způsobem, že jsem děkovala Bohu, že jsme oba živí. Při dalším pokusu se ale zasekl a ne a ne ho přejít. Tak jsem slezla dolů a že půjdeme na ruce. V první moment zabořil hubu do vody a pil. Okej. No problem x) Nakonec ho i tak přeskočil. Prostě se bál. Poté došlo ještě na pár neúspěšných pokusů až jsem se zase jednou naštvala a slezla. Byl ještě trochu mráz, terén fakt na hovno. Naváděla jsem ho, ať ho tedy přeskočí sám, že na něj potom nasednu. No a Valda skočil. Akorát proti přímo proti mně. Už nevím, jestli mě povalil na zem nebo jsem si v pudu sebezáchovy lehla sama. Nic se nestalo, jen na ten pohled asi do smrti nezapomenu x) A teď se dostaneme k tomu důležitému bodu. Bylo to 11.3., kdy jsme se opět vydali přes onen potok. Opatrně jsem ho navedla, aby do něj vstoupil. A ON VSTOUPIL, CHÁPETE TO? To je ono, o čem mluvím, že taková rádoby hloupost vám zvedne náladu o milion %, že je potom svět hned růžovější.
A teď mi přišla spolubydlící a je to zase o něco lepší.
Dobrou noc všem! |
přečteno: 33x | přidat komentář
|